Nevím, co je na tom pravdy, ale na facebooku se objevila zpráva, že dvojčata bydlí v Los Angeles v části zvané "Tarzana". No, hledala jsem to na googlu earth a můžu vám říct... že fakt bych tam nechtěla bydlet :D kdo se v tom tyjo vyzná :D no, jen se sami podívejte pod perex jenom na tu část Tarzana. :)

skvělý!

Já jsem si fakt nemohla pomoct.. :D perex

Naja, už zase já.. :D radši pod perex

Když jsem se dozvěděla, že mám rakovinu plic, všechny mé sny se roztříštily na milion kousků. Už jsem neměla žádnou naději, že by se mi mohl splnit sen - být letuška, jak jsem si vysnila. Moc dobře jsem si uvědomovala, že nikdy nebudu mít perfektní život, skvělou rodinu a spustu dalšího. Věděla jsem, že je konec. Že do konce života mi zbývá jen pár let, ne-li měsíců. Nedalo se přesně určit, jak dlouho budu ještě žít, ale nikdo mi nedával žádné naděje, že tu budu více jak 10 let. Ale ani za těch deset let jsem nemohla stihnout, co jsem kdy chtěla. Ano, možná jsem se mohla stát letuška, mohla jsem mít manžela, ale děti? Jak by jim bylo, kdyby jejich matka zemřela? Dívaly by se na to, jak jejich matka umírá. Ne, to je přesně to, co jsem nechtěla. Možná ani toho manžela ne. I jeho by bolelo, že nejbližší osoba mu umírá.

Večer, kdy už malá spí, jde Tom opravdu pryč. Mrzí mě, že dnešní večer netrávíme spolu. Už to je takhle posledních pár dní a štve mě to.

Vydechnu, lehnu si na gauč a na obličej si připlácnu polštář. Zajímalo by mě, kdy přijde domů. Jestli vůbec ještě dneska přijde. Chvilku ještě ležím, ale pak se zvednu do kuchyně. Opřu se o linku a vezmu si skleničku pomerančového džusu. Hned, jak se napiju, ji zase odložím a překřížím ruce na hrudi. Ztěžka se nadechnu a vydechnu. Čím víc nad Tomem přemýšlím, tím víc se mi chce brečet.

Zpod zavřených víček mi unikne pár slz. Hned oči otevřu a hřbetem ruky si setřu vlhké tváře. To jsem klesla až tak hluboko, že kvůli němu i brečím? Sakra, kam jsem se to dostala?

Ahoj.

Sednu si ke stolu a začnu snídat. Sem tam upiju trochu kávy a dál snídám. Když mám svoji porci dojezenou, uklidím si po sobě talířek a vezmu si noviny. Přečtu si pár nepodstatných novinek, opět si sednu a čekám, než se někdo probudí.

Po chvilce už uslyším dupání po schodech. Do místnosti vletí Anet a hned si jde sednout ke stolu.

"Ahoj," pozdraví mě.

"Ahoj, princezno," úsměv ji opětuji. Zvednu se, z mikrovlnky vyndám kakao a podám ji ho.

"Děkuju," zaculí se na mě a hned se napije.

Chvilku je ticho, ale pak mě překvapí, když se mě malá na něco zeptá.

"Proč jsi včera brečela?"

"Co-cože?" podívám se na ní.

Když se převléknu, dojdu do kuchyně, kde si uvařím kávu. Potřebuji hned po ránu nějak nakopnout. A jestli tenhle den bude stát za nic, půjdu se snad oběsit. To mi to tu pěkně začíná. Ani jsem se nestihla rozkoukat. Měla bych vzít malou a jít se s ní podívat alespoň někam do parku, když už jsem tu. Tolik jsem si přála být v New Yorku a teď, když tu jsem, bych nejraději jela zpět domů. A důvod je samotný Tom.

Zavrtím hlavou, dopiju poslední doušek stále horké kávy a dám hrníček do myčky. Ani nevím, co ti dva v obýváku dělají, ale myslím, že se skvěle baví. Tak je nebudu rušit. Možná, že bych mohla jít na zahradu se opalovat, když je venku docela hezky.

V pokoji si vezmu plavky, čistý ručník, opalovací krém a jdu na zahradu, kde je bazén a vířivka. To jsem si dobře vybrala.

Když mě Tom odhodlá pustit, skácím se na zem a chytnu si loket, který mě neuvěřitelně pálí.

"Prosím tě, nedělej ze sebe chudinku, jak moc jsem ti ublížil," zasměje se posměšně Tom.

"Běž do prdele, debile," zavrčím a vytáhnu si rukáv, který mám celý promočený krví. Ale tričko je černé, proto to na něm není vidět. Tom se na mě podívá a jeho výraz ve tváři se změní.

"Co-co se ti to stalo?" klekne si ke mně.

"Nemluv na mě!" šeptnu a bolestně zakňučím.

"Počkej," řekne Tom, zvedne se a v tu ránu opět stojí u mě. V ruce drží bílý namočený ručník a je odhodlán mi ránu ošetřit.

"Zbláznil ses? Jane tě zabije. Kdybys vzal alespoň tmavý ručník," zavrtím nepatrně hlavou a usyknu, když mi Tom lehce přejede ručníkem přes ránu. Bolí to jako čert, ale snažím se vydržet.

Domů jsme přišli až v 6 ráno. Jestli Jane půjde do práce už někdy dopoledne, myslím, že ten den nepřežiju. Ale předevčírem šla až k večeru, tak snad tomu bude i dneska.

Ani nevím, jak jsem se dostala do postele, ale když otevřu oči a spatřím Toma sklánějícího se nade mnou, doslova vyskočím z postele.

"Pane bože, chceš, abych měla infarkt?" vystartuji na něj hned.

"Promiň, ale já jsem jenom pozoroval, jak spíš. Jsi roztomilá," ušklíbne se pobaveně. Nestačím ani nic říct, do hlavy mi vjede taková bolest, až se mi zatmí před očima. Plácnu sebou zpět na postel a vydechnu.

"Tady máš prášek a vodu," řekne Tom. Jsem nucena otevřít oči; prášek je to jediný, co by mi mohlo pomoct.

Ráno se probudím ještě před zazvoněním mého budíku, který mám nastavený na mobilu. Rovnou ho vypnu a jdu dolu přichystat snídani. Podle bot v předsíni a věcí v obýváku usoudím, že Jane je doma. Určitě ještě spí, bůhví, v kolik v noci přišla. Třeba přišla i teď ráno, ale nejsem si jista.

Vezmu 4 malý talířky a na ně dám vafle, které jsem udělala. K tomu ohřeju pro malou kakao a sobě si naliju jen džus. Tom a Jane ať si vezmou, co chtějí.

Sednu si ke stolu. Netrvá ani 15 minut, co přiběhne malá.

"Ahoj," usměje se na mě.

"Dobré ráno. To vstáváš denně takhle brzy?" zasměju se.

"Někdy i dřív," mávne rukou a hned se dá do jídla. Dám ji hrníček s kakaem tam, kde sedí. Usměje se na mě a hned si usrkne.

"Hlavně mi zavolej, až dorazíš. A pak zavolej i Jane, aby si tě vyzvedla na letišti," dá mi máma instrukce.

"Neboj se. Hned, jak si zapnu mobil, tak ti zavolám," ujistím ji. "Tak se tu mějte. A za rok," usměji se.

"Ahoj, holčičko. Budeš mi chybět," posmutní máma.

"Pošlu ti letenku, můžeš za mnou přiletět," povzbudivě se pousměji a doufám, že alespoň tohle zabere. Máma na to nic neříká, jen kývne hlavou a pomůže mi s kufrem do taxíku.

"Tak ahoj," obejmu ji, rozloučím se i s tátou a nasednu.

*

Cesta na letiště není dlouhá, bydlíme od letiště jen pár minut. Ale to čekání na odbavení je hrozné. Když už se konečně dostanu do letadla, sednu si na sedadlo s číslem 15 na levé straně. Ach, u okýnka. Skvělý.

Sednu si a ani ne za 5 minut startujeme. Chvilku po vzletu mě obslouží letuška. Objednám si jen něco k pití, nemám hlad; máma mě doma vykrmila ještě před cestou.

Letuška mi donese pití a já si hned po jejím odchodu narvu sluchátka do uší. Nejlepší způsob, kterým můžu relaxovat. A ještě s takovým výhledem. Asi budu létat letadlem často.

Ahoj :) píšu, aby jste věděli, jak na tom teď bude blog s povídkama.. :D nevidím to moc růžově, jelikož vám píšu z nemocnice.. :D a jaksi jsem ještě nedokončila ani jednu povídku.. :D takže si budete muset ještě počkat, než přijedu domu a dám se do cajku.. :D takže to vydržte! :D

Konečně je po všem - mám vyřízené všechny papíry a teď zrovna sedím v letadle a letím do Los Angeles. Nevím, zda jsem se rozhodla správně, jestli jsem neudělala chybu, když jsem se rozhodla takto, ale jedno vím - chci být s Tomem. Miluju ho a jednou bych si ho chtěla vzít. Ale otázkou je - vzal by si on mě? Povzdychnu si a promnu si spánky. Nechci na to ani pomyslet, jak by to dopadlo, kdyby mi řekl, že si mě nevezme. Nebo co když přijedu a on bude mít nějakou jinou? Co když…

Ach, proč nad tím vůbec přemýšlím? Jestli mě miluje, tak to neudělá.

Doletíme, já vystoupím a jdu si pro kufry. Ještě před tím, než si vyzvednu kufry musím projít kontrolou, což je úspěšné.

Hned, jak si zapnu mobil mi přijde smska, že na mě Tom čeká před letištěm. Usměju se a jdu rychle ven. Už ho musím vidět.

Vyjdu a porozhlédnu se. Toma nemůžu nikde najít.

Na snídani jsme dorazili akorát včas. A byl tam i zbytek Tomovy skupiny a s nimi David. A hned naproti nim seděl Colins. Ach, no to mám dnes štěstí.

"Kam si sedneme?" zeptám se Toma.

"Já nevím, kam chceš," pokrčí rameny. "Ale můžeme si klidně sednout ke klukům."

"Ne, dobrý, já chci být jen s tebou," zamluvím to. Určitě mě nemají rádi, když je Tom pořád se mnou a na ně kašle. A hlavně David, ten mě opravdu nemá rád.

Raději si s Tomem sedneme někam dozadu, kde na nás není vidět ani od jednoho stolu.

"Do koho?" vyzvídá.

"Tome, nech to být," odbiju ho.

"Já chci vědět, do koho jsi zamilovaná," pousměje se.

"Do…" povzdychnu si. "To je fuk," zavrtím hlavou. "Stejně by mi to nebylo nic platný, kdybych ti to řekla."

"Třeba by ti řekl ten dotyčný to samý," ušklíbne se Tom.

"Asi si hodně věříš, co?" kouknu se na něj a zasměju se.

"Jo, hodně," kývne hlavou.

Dál jsem se o tom, zda by jsme spolu měli chodit nebo ne nebavili. Navíc - přijde mi to trapný. Bavit se o tom s klukem, kterého sotva znám… Hah, vtipné. I když Toma jsem si hodně oblíbila a vím o něm doslova všechno, ale i tak.. neznáme se a já nevím, jaký doopravdy je. Nakonec se z něj může vyklubat něco "pěkného". I když… už jen to, že jsem se s ním vypsala. Stejně se nechápu; jak jsem mohla jen tak s někým vlézt do postele?...